Klášter sester klarisek 

Křest Páně

Křest Páně  

„Z nebe se ozval Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“.

Zamysleme se nad tímto tajemstvím za pomoci miniatury z Kodexu nazvaného „Hidta-Kodex“ datovaného do období kolem r. 1020.

V pravé části obrazu v jeho dolní polovině vidíme postavu Krista ponořeného po pás do hlubin vod řeky Jordánu. Stojí na samém dně řeky, pronikl její hlubiny. Právě této symbolice se chci věnovat a to trochu z jiného pohledu. Vody pramení z hlubin země. To na obrázku znázorňuje postava ležícího muže v pravém dolním rohu. Na svém šatě má jméno řeky „Jordán“ a mezi svýma nohama drží džbán, z kterého řeka pramení. Pramen řeky je zde personifikován v obraze muže. Hlubiny vod v sobě skrývají vlastní život, běžně nepřístupný a z tohoto důvodu také málo známý a působící tajemně se svými okouzlujícími i ohrožujícími živými bytostmi. Tím se hlubina vod stává také symbolem pro prostor nevědomí v člověku, pro to, co se mu zdá být temným, ohrožujícím a nepřístupným. Tento prostor v sobě ale také skrývá ohromný potenciál duševní energie a specifické formy vědění a moudrosti potřebné pro vyrovnaný život člověka. Kristus se noří do tohoto prostoru, svýma nohama sahá až na jeho dno. Dá se to interpretovat i tak, že Kristus jako člověk přichází do kontaktu s hlubinami bytí jako takovým i se svými nejhlubšími silami a se svou celou energií skrytou v hlubinách jeho duše. Jako protějšek hlubin země a současně i duše zde máme výšiny nebes, duchovní oblast. Nebe vyjádřené na obrazu obloukem a hvězdami se prolamuje a na Krista se snáší Duch svatý v podobě bílé holubice doprovázené Otcovým hlasem: „to je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“. Není vertikální rozměr zachycený na tomto obrazovém ztvárnění fascinující? Vždyť je tu spojení mezi největšími hlubinami stvořeného (ať již hlubin země či lidské duše) a nejvyšší oblastí duchovna – Bohem. A to právě skrze Krista. Dá se říci, že samotný Kristus zde tvoří nosnou vertikálu obrazu, sahající od hlubin země do výšin nebes. Ještě zbývá zmínit střední část obrazu: „viditelný a běžný život člověka“. V levé části obrazu je postava Jana Křtitele. Stojí na břehu, jeho nohy jsou omývány vodou. Svou pravicí se dotýká Ježíšovy hlavy. Jan a Ježíš, postavy několikrát se letmo setkávající během svého života. Jejich setkání vždy působí jako jemný dotyk dvou duchovně blízkých osob.

Snad ještě několik slov k barevnému provedení obrazu. Jeho ladění je hnědo-modré. Modro-bílá, průzračná řeka Jordán, šedo-modro-zelené dno řeky Jordánu zbrázděné hnědými rýhami, hnědé obrysy ryb plovoucí v řece, modro-šedé pozadí nad zemí a jasně modrá obloha s hnědými a žlutými hvězdami. Jan Křtitel je oblečen do hnědého šatu s bílým pásem, břeh i stromy jsou také laděny do hněda a i ve viditelných částech těl Krista a Jana Křtitele jsou rozpoznatelné stejné odstíny hnědé, jakými je ztvárněna země. Je v nich přimísena bílá barva, dodávající tělům jasu a duchovnosti. Snad to vyjadřuje i tu skutečnost, že člověk je stvořen ze země a oživen Božím duchem. Na Krista sestupuje bílá holubice. Její běloba září z celého obrazu nejvíce.

Co říci závěrem k tomuto obrazu – a tajemství víry a lidského života? Máme před sebou mohutné a obsáhlé vertikální sjednocení mezi hlubinami bytí a duchovnem – představené v Kristu. On je ten, jež sestupuje do hlubin (po své smrti sestupuje do hlubin podsvětí, aby odsud vyvedl Adama s Evou společně s ostatními lidmi). V okamžiku sestoupení do hlubin se prolamuje nebe. Bůh sesílá svou sílu a moudrost k pochopení a jednání. 

sr. Judit M. Vrbská OSC